Články

Každý z nás, výše uvedených kandidátů, si je vědom skutečnosti, že pro určitou část našich spoluobčanů jsme zatím neznámými v osobní i profesní rovině a že v oblasti řízení chodu našeho města jsme neměli zatím příležitost představit se vůbec. Protože mimo využití pasivního volebního práva, formou přímé kandidatury do zastupitelstva obce, je každý z nás také volič, jsme si velmi dobře vědomi, že nestačí jen kvalitní volební program a jeho nositelé, za kterými je vidět dlouhá řada kvalitně odvedené profesní práce, ale že pro společný úspěch a důvěru je důležité se více otevřít. K tomuto účelu jsme se rozhodli zveřejnit naší vybranou publikační činnost ve volné formě a na volná témata, abyste se o nás měli šanci dozvědět co možná nejvíce. Věříme, že naše postoje a názory vás osloví a že se s většinou z nás můžete ztotožnit.



Pojďte s námi na ně

Jana Hladová...


Žijeme ve zvláštní době. Máme veškeré technické vymoženosti, máme relativní mír, máme nadbytek jídla, zábavy a dalších věcí, které nejsou pro život úplně nezbytné. Dá se říci, že jsme šťastná generace, která by si toho měla vážit. Nevím jak Vy, ale já to štěstí hledám v očích lidí, se kterými se setkávám. A já ho mnohdy nenacházím. Štěstí je totiž stav duše a nemá nic společného s objemem majetku nebo penězi, kterými dotyčný disponuje. Přímá úměra v tomto případě nefunguje, právě naopak. Čím víc člověk má, tím více má starostí. O majetek je nutné pečovat. A tak místo aby si člověk užíval, stává se otrokem majetku.

Žijeme v omylu zvaném udržitelný rozvoj a ekonomická prosperita. Rozvoj naší společnosti způsobem, jaký dnes praktikujeme, není udržitelný. Ekonomický růst má svůj strop a má svou daň, kterou již teď platíme v podobě stále se zhoršujícího životního prostředí. Všímavý člověk ví, že dopadů našeho nezřízeného a bezohledného způsobu života je mnoho a slyšíme o nich denně ve sdělovacích prostředcích. Trápí nás civilizační choroby, znečištěné ovzduší, sucho, povodně, přemnožení různých škůdců v důsledku ekologické nerovnováhy v přírodě, plastové odpady… a to zdaleka není celý výčet.

Zdá se, že lidé stále věří chlácholivým ujištěním politiků, že na všem makají, že to řeší, jen ať je necháme pracovat. A nebo jim je to jedno – což je mnohem horší! Já jim nevěřím, protože realita tomu neodpovídá. Pokud se něco řeší, tak velmi nesystémově a nesystematicky. Čtyřletý volební cyklus, kdy navíc ministři rotují na svých postech ještě v mnohdy kratším intervalu, situaci ještě zhoršuje. Legislativní džungle, ve které se nevyznají již ani sami legislativci, a problematická vymahatelnost práva jsou důkazem neschopnosti dosavadních politických reprezentací, bez ohledu na to kdo tomu zrovna velí. Naše země opravdu nevzkvétá (snad kromě období kvetení řepky) a nebude, pokud si to necháme líbit. Demokracie je totiž o zodpovědnosti, a ta našim politikům zoufale chybí. Ti, kteří ji totiž mají jsou časem semleti přístupem většiny a buď odejdou, a nebo rezignují na snahy o změnu.

Piráti se snaží změnit zaběhané (ne)pořádky a upozorňovat na nedostatky, nesystémovosti, snahy o zvýhodňování některých ekonomických subjektů, nebo vlivných a movitých jednotlivců. Chceme vidět do kuchyně a znát všechny ingredience, ze kterých se vaří naše budoucnost. Snažíme se být nezaujatí a podpořit dobré nápady napříč politickým spektrem. Protože věříme, že je to stále o lidech a o rozumném a svědomitém přístupu k práci. O občanské zodpovědnosti, která je jedním z hlavních pilířů demokracie. Svoboda je relativní pojem. Není to samozřejmost a je třeba o ni stále pečovat. Čeká nás hodně práce, a k tomu potřebujeme vaši podporu a spolupráci.

A proto prosíme, nerezignujme, bojujme, jde o budoucnost naši a našich potomků. Pokud rezignujeme na snahu něco změnit, tak jsme zklamali jako rodiče, jako občané této krásné země, jako obyvatelé této nádherné planety, která tu zcela jistě není pro nás a kvůli nám, ale my jsme tu díky ní.






Koření - přirozený elixír zdraví

Jiří Jedlička ...


V dnešním, stále dynamičtějším světě se namnoze mění i poznatky o potravinách a složkách potravin, přičemž koření a kořeninové rostliny začínají hrát výraznou a bohužel dokonce i módní roli (jak jinak ve snobském světě). Povědomí o pestrosti a rozmanitosti i dalších atributech těchto složek jídla je ve společnosti zprostředkováno zejména masovými sdělovacími prostředky, zde je nutno podotknout, že se často veřejnosti podsouvají informace protichůdné vzájemně si protiřečící. Díky různým samozvaným specialistům, výživovým poradcům, zázračným nutričním terapeutům a jiným ziskuchtivým entitám, se dostává obyčejný důvěřivý člověk do naprosto zmateného rozpoložení. Osobně se nemohu zbavit dojmu, že srozumitelné, výstižné vyjadřování a poskytování informací je záměrně těmito eskamotéry přehlíženo. Proto je nabíledni, aby se lidé nebáli používat co nejvíce zdravého rozumu a zároveň také, aby poskytované informace a poznatky byly veřejnosti předkládány maximálně objektivně.

Díky vyspělým metodám výzkumu a zpracování jsou o koření a jeho účincích získávána nepřeberná množství nových informací, jež jsou posléze aplikovány v produkční sféře. Je však také zapotřebí zdůraznit, že jsou rehabilitovány, oprašovány a znovu objevovány, generacemi prověřené a užitečné, zkušenosti s jednotlivými dnes již pozapomenutými nebo opomíjenými druhy. Pro zajímavost uvádím jedno z nich a to Yzop lékařský, který je široké veřejnosti dodnes prakticky neznámý a přitom disponuje unikátními, takřka kouzelnými vlastnostmi. Jen pro ilustraci některé z jeho benefitů: Je představován jako význačný obnovitel trávícího mikrobiomu (drobných užitečných spoluautorů našeho zpracování potravy), přidaný do jídla se postará o jeho ochranu před rychlou zkázou, v minulosti se používal i jako deodorant obytných místností a v ne poslední řadě dokáže bravurně odpuzovat otravný hmyz a jemu podobnou havěť.

Podívejme se na letmý průmět do historie koření. Pravděpodobně již od pravěku, byly některé rostliny či jejich části užívány nikoliv jako hlavní potravina, ale pro své zvláštní vypozorované užitečné vlastnosti jako doplněk, sloužící tehdejším societám k podružným ale i dobrodružným účelům - například: jako jedy, poživatiny a jakási léčiva. První skutečně doložené nálezy o používání koření spadají do mladší doby kamenné, kdy neolitický člověk kořenil kmínem, mákem a listy některých rostlin určité pokrmy, nejpravděpodobněji se jednalo o maso. Objevování léčivých a hojivých účinků koření, vedle jeho použití při přípravě jídel, mu dodávalo stále větší cenu.

Čeho si tedy na koření a jeho používání nejvíce cenit dnes? Za prvé chci předeslat, že i zde platí ono stokrát opakované a notoricky známé, že pouze množství a dávka určuje směr výsledku a to jak pozitivně tak i škodlivě. Dále se může stát suplementem soli a cukru v produkovaných potravinách a tím alespoň částečně korigovat negativní účinky těchto dvou klíčových v uvozovkách civilizačních jedů (možná i bez uvozovek). A ještě jeden neméně významný efekt, mnohdy totiž může stát za zlepšením některých našich neduhů, které často léčíme drahými farmaceutickými substancemi a tím, že zvolíme alternativu koření, můžeme šetřit jak svou kapsu, tak své tělo, protože farmaceutické léky prakticky beze zbytku krom své drahoty, „oplývají“ nesčetnými negativními vedlejšími účinky.

Má rada ke konci: věnujme v tomto moderním a překotném světě alespoň malou pozornost a část svého času těmto cenným přírodním darům naší planety bohyně Gaii, určitě se nám to mnohonásobně v dobrém vrátí. CO dodat na úplný závěr k významnosti koření? Užívejte s mírou, bez míry pak to, kterému se říká humor.






Zaměstnanecké benefity – Home office

Hana Tirpáková...


Čím dál více se na mě ze všech možných stran valí informace o tom, jak firmy mají nedostatek zaměstnanců, nemohou obsadit potřebné pozice, lidé jim odchází, a podobně. Samozřejmě není se čemu divit, vzhledem k tomu, že v současné době je míra nezaměstnanosti stále klesající a počet nabízených pozic silně převažuje počet nezaměstnaných. Pro zaměstnavatele je tak stále těžší udržet si kvalitní pracovní sílu. Firmy se snaží o zaměstnance různě přetahovat a společnost, která si může dovolit nabídnout vyšší mzdy a lepší benefity než konkurence, má vyhráno. Tato skutečnost mě přivedla k zamyšlení o zaměstnaneckých benefitech, jejich pozitivech a negativech.

Na prvním místě je spokojenost zaměstnance, protože právě ta motivuje k lepšímu výkonu a vytváří celkově pohodovou atmosféru ve firmě. Spokojení zaměstnanci si svou práci drží a zároveň udělají firmě dobrou reklamu. I z daňového hlediska je pro zaměstnavatele výhodné benefity poskytovat. Většinou se z nich neodvádí daň z přijmu, takže pro zaměstnance mají vyšší přínosnou hodnotu a zaměstnavatele to nestojí tolik peněz. Mají současně i praktický přínos. Mohou sloužit jako prevence vzniku starostí s náhradou za absenci. Pokud zaměstnanec aktivně sportuje a pravidelně relaxuje, je u něj nižší riziko onemocnění. Nebo například závodní stravování zkrátí cestu na oběd a minimalizují se tím prostoje, které zaměstnanci většinou musí nahrazovat prodloužením pracovní doby.

Mezi zaměstnanci jsou nejoblíbenější benefity právě příspěvky na stravování a volnočasové aktivity, dále mobilní telefon, pružná pracovní doba nebo home office, příspěvek na důchodové a zdravotní pojištění, týden dovolené navíc nebo služební auto i pro soukromé účely. Z mého subjektivního pohledu považuji za naprosto nejlepší benefit home office, a to i přes to, že může přinášet i nějaká negativa. U českých firem možnost pracovat z domu nepatří zatím k nejběžnějším výhodám, které jsou zaměstnavateli nabízeny, ale i tak už spousta lidí z domova pracuje. Díky internetu a technologickému postupu to bude v budoucnu čím dál tím běžnější. Je ale samozřejmé, že práce z domova určitě není možná u všech zaměstnání, a zároveň také není vhodná pro každého jednotlivce.

Pro mnohé z nás je doma klid a větší možnost koncentrace na zadaný úkol, což je pro kvalitu a efektivitu práce velké pozitivum. Home office může vytvářet u pracovníka psychickou pohodu tím, že si práci může naplánovat dle svého uvážení, a lehce tak skloubit pracovní život s tím soukromým. Pro maminky s malými dětmi, je práce z domova naprosto ideální. Jako výhodné vnímám i ušetření nákladů a času na cestování do zaměstnání. Nevýhodu však může být možné odbíhání od práce k rodinným povinnostem, k čemuž právě práce doma, chtě nechtě, svádí. Zaměstnanci pracujícímu doma zároveň odpadá možnost konzultací, musí se ve všem spolehnout jen sám na sebe. Dokonce dle vědecké studie Mezinárodní organizace práce při OSN, jsou lidé pracující mimo kancelář vystaveni vyššímu stresu a jsou náchylnější k poruchám spánku, než lidé běžně docházející do zaměstnání.

Pokud budu mluvit nejen za sebe ale i za celou Pirátskou stranu, tak určitě vnímáme home office a celkově zaměstnanecké benefity jako velmi pozitivní a efektivní. Proto podporujeme jejich zavádění a možnost práce z domova, každopádně dle logického uvážení, pouze tam kde je to možné a vhodné.







Když jsem se rozhodla napsat článek o komunální politice v Kadani, začala mi v uších znít písnička od Tublatanky: „Dnes mám rande so svojím mestom, nejdem do baru len tak chodím.“ Měla bych napsat něco kritického a zřejmě navrhnout, co bychom my Piráti, udělali jinak a lépe. Jenže je léto, krásný den a „Ja sa dnes iba túlam, dnes mu dám iba pekné mená..“

Jelikož jsem se v Kadani nenarodila, ale pro život si ho dobrovolně vybrala, jsem možná méně kritická, než rodáci. Taky jsem tu teprve 14 let, takže mám místní paměť na úrovni teenagera. A podle toho jsem se rozhodla i k tomuto článku přistoupit. Půjdu se projít tímto městem a zavzpomínám, jaké to bylo, když jsem se přistěhovala a jaké je to dnes. A je to horší nebo lepší?

Začnu u vjezdu směrem z Klášterce a Chomutova. Když jsem tu byla poprvé, nebyl tam kruhový objezd, jen křižovatka, kde rovně vedla velmi široká silnice k benzinové pumpě a doleva zdánlivě nesmyslná silnice uprostřed louky s ještě podivnějším parkovištěm a odbočkami „nikam“. Dnes je ta louka posetá 8 výrobními halami a odbočky dávají, smysl. Parkoviště už méně. Opravdu chceme a od začátku jsme chtěli, aby každý z 1000 zaměstnanců zóny jezdil do práce autem?

Tím pádem nedává smysl, proč na tuto zónu nezajíždí městský autobus? Jeho poslední zastávka je u Dětského oddělení nemocnice, tedy 1,3 km od zastávky Královský vrch. Jistě, pokud nemáte nebo třeba z různých důvodů nechcete nebo nemůžete jezdit autem, proč nechodit do práce pěšky nebo nejezdit na kole. Ostatně právě na cestě od zóny do města byl vybudován krásný nový chodník a cyklostezka. (Škoda jen, že ji někteří cyklisti ignorují a masochisticky se cpou na kvůli cyklostezce zúženou silnici mezi auta. No, proti gustu, jak se říká…). Ale, co když máte zdravotní potíže, které Vám dlouhou chůzi nebo jízdu na kole neumožňují, co když nechcete přijít do práce zpocení a v cyklo-oblečku protože kvůli vykonávané pozici nebo dresscodu byste se museli po příjezdu do práce vysprchovat a převléknout?

Prostě, byl by lepší ten městský autobus, ale já se dnes jenom toulám, dnes budu dávat všem jenom pěkná jména.






Quo vadis Česko?

Hana Vodrážková...


V době sametové revoluce mi bylo krásných 17 a naivně jsem si myslela jaké má naše nastupující generace štěstí, že se k nám konečně vrátí svoboda a demokracie a že "tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě lide navrátí". Ano naštěstí dosud máme alespoň otevřené hranice a ústa, ale i zde se blíží restrikce! A ne všichni už "si mohou dovolit" např. veřejně podporovat určité politické strany aby následně nemuseli řešit existenční potíže! A ano pár (všeho)schopných a "mocných" nám vládne, jak v republice, tak v menších samosprávách. Některé lid odvolá už (až!) po 4 letech, některým se daří udržet zdání prospěšnosti déle, než se projeví, že ta prospěšnost je spíše osobní. I když, považovat za úspěch materiální bohatství?!

Za 30 let jsme získali hodně praktických příkladů, co všechno jde udělat špatně a kdo všechno se dá zkorumpovat a jak se dá propagandisticky manipulovat. Neznalost opakující se historie a nezájem o občanskou angažovanost se projevuje na stavu naší společnosti. Nejzářnějším příkladem je stav našeho školství.

Není to vlastně ani vina jednotlivců, kteří jsou časově vytížení prací nebo školou (kde nebývá často příznivá atmosféra), mají další povinnosti v rodině, a když jim konečně k večeru padne, zapnou "na uvolnění" televizi. Peněz mají tak akorát, aby moc neremcali a občas si mohli něco užít. Všechno za ně "obstará" stát a hlavně je nic nenutí moc přemýšlet natož kriticky myslet. Přesto se najde (bohužel už jen) menšina těch, co tu naloženou porci zvládnou a ještě při tom mají oči dokořán, nevzdali se, a snaží se měnit svět k lepšímu. Přesvědčování nemá smysl, jen procházet tou masou je náročné na udržení kurzu a síly. Nejlépe pak vypovídají činy a dokumentuje otevřenost a transparentnost.

Ano není ještě vše ztraceno, je dost známých osobností, které motivují ostatní, existují města i kraje s čerstvým zdravým vedením a čistě funguje mnoho organizací či firem, které nehledí jen na zisk. Někdo tedy přece má kousek štěstí, ale ono to nepřichází samo, opravdu je nutné se na svém životě aktivně podílet a hledat cestu, a jen tehdy, když při tom nebudeme škodit okolo můžeme najít skutečné uspokojení. Politika je prosazování veřejných zájmů a každý k tomu můžeme přispět - alespoň prozatím, tak se přece svého práva dobrovolně nevzdáme!?

Já jsem svůj kousek štěstí také získala - mám hodně zájmů, vybudovala jsem si skvělou velkou rodinu i nezávislou práci, kde spolupracuji s mnoha šikovnými a čestnými lidmi s otevřenou myslí a realizujeme spoustu aktivit pro druhé. A budu v tom pokračovat nadále z jakékoliv pozice a role.






Pojďme to pohlídat!

David Černý...


V den, kdy získala důvěru druhá vláda Andreje Babiše, nelze symbolicky nevzpomenout na polistopadová slova prezidenta Václava Havla: „naše země nevzkvétá“. Primární skutečnost, že se většinově jedná o vládu složenou z osobností odborně sporných a politicky nezkušených a že vláda není při žádání o důvěru poslanecké sněmovny kompletní, není zdaleka nejhorší. Podstatně komplikovaněji působí osoba předsedy vlády, který čelí trestnímu stíhání a který se k prosazování svých zájmů nebojí formálně spojit s komunisty a neformálně s nacionalisty. Uvedená spojení vytváří rizika, kterých si samozřejmě všímají evropští partneři a mimo vytrácejícího se renomé naší země vyvstávají otázky, kam bude pomyslná druhá Česká republika směřovat do budoucna.

A právě kvůli naší nastupující generaci a její budoucnosti je potřeba vstoupit do veřejného dění. Eroze základních hodnot, která rezonuje společností, stejně jako odklon od demokratických principů a oligarchizace politiky, pohrdání ústavou a buranské chování nejvyšších ústavních činitelů, rostoucí levicový i pravicový extremismus totiž vyvolávají obavu, že se naše děti za dvacet let zeptají, proč jsme s tím dnes, zavčasu, něco nedělali. Analogicky jako my máme tendence se na totéž ptát našich předků, v případě Únorů, Srpnů a podobných tragických milníků nedávných dějin.

Očekávání celospolečenských změn, v souvislosti s kandidaturou do komunální politiky, by bylo jistě najivní, ale jako začátek se jistě jedná o vhodnou volbu. Někde je začít potřeba a Česká pirátská strana je jednou z mála demokratických stran, která je již silně etablovaná ve všech vrstvách politického systému a díky své otevřenosti a transparentnosti zatím rozhodně neselhala.

Problémy, které jsou ve správě věcí veřejných v menších územně samosprávních entitách, pod tlakem sílící celospolečenské hodnotové vyhaslosti, zapadají. Řeší se jen kauzy flagrantní, kde je očividně porušen zákon, a ani tam nejsou výsledky přesvědčivé. Etika a zdravý rozum se neprosazují a minimálně se nad nimi pozastavujeme. To je potřeba změnit, vystavovat zastupitelům vysvědčení ve volbách a vytvářet na vyšší principy akcent.

Signifikantní disciplínou je stavebnictví, které je na Kadaňsku i díky místní průmyslovce masivní. Politická reprezentace, která zde působila v devadesátých letech, byla přímočará. Veškeré prostředky na investice a rozvoj infrastruktury přidělovala jediné firmě, která v té době byla regionálním hegemonem, ostatní paběrkovali. Situace byla dlouhodobě neudržitelná a v propadlišti dějin skončili jak politici, tak firma.

Současný systém je mnohem sofistikovanější, na všechno probíhají otevřená a transparentní výběrová řízení. Koláč je poměrně veliký, ukusuje z něj více hráčů a jelikož se poučili, tak u konzumace moc nemlaskají. Pod rouškou volné soutěže skoro idylické. Pravda je ovšem jiná, spíše než o konkurenci se jedná o kartel. Podmínky šité na míru, minimální počet soutěžících, dohoda účastníků předem. Doložit lze třeba i jen tím že bez ohledu na vítěze realizaci provádějí pracovníci oblečení v dresech ostatních konkurenčních firem, všichni dělají na všem. K tomu evropské dotace. Vše je v souladu s právními normami, ale racionální úsudek každého z nás velí stav neakceptovat.

Veřejné finance je nutné spravovat se stejnou péčí jako ty vlastní. Když obchodníci hromadně zdraží máslo o pár korun, je veřejný prostor plný povyku až hysterie. Když se stavba chodníku nadsadí o milion, obvykle se nad tím nepozastaví. Síla Pirátů, kterou již mnohokrát prokázali, je bránění nesmyslnému plýtvání. V opozičních rolích je nutné na hraniční praktiky poukazovat a informace zveřejňovat.

Do společnosti je skrze politiku potřeba vrátit slušnost.






Dobrovolnictví

Stanislava Hamáková...


Dobrovolnictví je součástí mého života již od r. 1998, kdy jsem se chodila na LDN „starat“ o svou prababičku. Všechno se seběhlo tak rychle… Prababička, 92 let, ve svých letech čiperná paní, upadla, zlomila si krček kyčelního kloubu a po operaci byla na následnou rehabilitaci přeložena na nejbližší LDN. Bohužel cca 60 km od svého bydliště a své rodiny, naštěstí do města, kde jsem studovala. A tak jsem místo schůzek se spolužačkami na náměstí u kašny chodila každý den za prababičkou. Pár měsíců života ovlivnilo mou budoucnost, aniž bych si to v té době vůbec uvědomila.

Po maturitě jsem šla do Plzně, pak do Karlových Varů a nakonec za manželem do Kadaně. Pro mě úplně cizího města, kde jsem vlastně jen přespávala, protože jsem stále dojížděla do zaměstnání v Karlových Varech. Jako milovníci pejsků jsme si pořídili kočku, protože ta nepotřebuje venčit. Doma tedy na nás někdo čekal, ale pořád to nebylo „ono“.

V r. 2006 se v Kadani otevřelo dobrovolnické centrum a já začala docházet v kadaňské nemocnici na LDN. Najednou to dávalo smysl. Práce přináší peníze, dobrovolnictví pocit naplnění a doma panovala pohoda a klid. Nic se nezměnilo ani po narození obou dětí. Po krátkých „zdravotních“ přestávkách, dobrovolnických aktivitách v mateřském centru, jsem se opět vracela do nemocnice, samozřejmě i se svými dětmi. Nakonec jsme dobrovolničila celá rodina.

Zlom přišel o několik let později, kdy jsem dostala nabídku stát se vedoucí kadaňského dobrovolnického centra. V té době jsem byla ještě na rodičovské dovolené, na zkrácený úvazek jsem pracovala jako sociální pracovnice a studovala vysokou školu. Práce v neziskovce, zkrácený úvazek a tolerantní manžel mi umožnili najít svůj pracovní cíl. Dobrovolnictví se věnuji profesionálně. Stala jsem se koordinátorkou dobrovolníků. A protože jsem si vyzkoušela i druhou stranu, vím, co dobrovolníci pro svou činnost potřebují nebo od ní očekávají. Někomu stačí pocit užitečnosti, někdo by rád získal doporučení pro studium na vysoké škole, nebo je dobrovolnictví náplní volného času. Ať jsou motivy dobrovolníků jakékoliv (ty špatné motivy odhalíme hned na začátku a spolupráci se zájemcem neuzavřeme), důležité je to, co pro ostatní dělají. Stávají se společníky či kamarády, předávají své znalosti i dovednosti. To vše bez nároku na odměnu, jak stanoví legislativa.

Ano, dobrovolníci svou činnost nedělají pro peníze, ale nějakou odměnu si přece zaslouží. Alespoň poděkování, úsměv, uznání, podání ruky, pochopení. To vše pro ně dělám, ale pořád je to málo. Proč se dobrovolníci stydí za to, že pomáhají? Proč ve společnosti, i po tolika letech, převládá názor, že zadarmo nikdo nic nedělá? Dobrovolníci studenti se skrývají před svými spolužáky, dobrovolníci dospělí často nejsou pochopeni ani svými rodinami.

A proto o dobrovolnictví mluvím. Přednáším na školách, účastním se konferencí s dobrovolnickou tématikou, sdílím své zkušenosti s dalšími dobrovolnickými organizacemi, hledám inspiraci v tuzemsku i zahraničí. Pro mnoho organizací jsme inspirací my! Dobrovolnické centrum v Kadani má ročně cca 70 aktivních dobrovolníků, kteří „odpracují“ cca 3.500 dobrovolnických hodin! Takovým počtem dobrovolníků se mohou pochlubit málokterá města v ČR. A i přesto jsou kadaňští dobrovolníci pro své okolí „neviditelní“.

Pomozte mi je zviditelnit! Pojďme jim veřejně poděkovat, podpořit je v jejich další činnosti. V médiích a na sociálních sítích často vídám články a příspěvky, kde se Kadaň chválí. Nové výstavby, nová zeleň, nové služby pro občany. Ano, jsou to věci, které dělají Kadaň hezčí a atraktivnější, ale stojí mnoho peněz. Proč nechválíme i to, co tady máme zdarma. Vždyť i pochvala je zdarma.

Já jim chci děkovat a díky komunálním volbám bude možná můj hlas více slyšet.






ZDRAVÝ POHYB U DĚTÍ

Alice Batujeva...


Svět i lidská společnost se neustále mění, vyvíjí a zdokonaluje. Bohužel ne vždy je to tím správným směrem. Myslím, že většina těch, kteří prožili své dětství v 70. a 80. letech mi dá za pravdu, že jsme si ho užili více a to i přes absenci dnešních moderních technických vymožeností. A není to jen nějaká romantická nostalgie na doby minulé. Celé dny jsme trávili venku s kamarády hrami a pohybem. Na hřištích, které by dnešními normami neprošly ani omylem a mnohdy postačilo i obyčejné klepadlo na koberce. Stačilo jen trochu zapojit fantazii. Nebylo snad dítě, které by neumělo skákat přes švihadlo nebo házet míčem.

A dnes? Při pohledu z okna venku prázdno. Většina dětí sedí doma, pasivně a bez fantazie se baví u televize či tabletu a navazuje virtuální přátelství přes internet. Neumí ani „válet sudy“ natož slušný kotrmelec, při „trakařích“ se neudrží na rukách a většinu trasy proplazí po břiše, při přeskoku švihadla neví, jak zkoordinovat ruce a nohy. Ohebnost a pružnost těla mizerná, svaly ochablé a třetinu z nich trápí nadváha. Druhým extrémem jsou potom naopak „přesportované“ děti ambiciózních rodičů, za pár let pravidelní pacienti ortopedie.

Je skvělé, že vznikají takové celorepublikové projekty jako Děti na startu (do kterého se zapojila i většina škol a školek v Kadani), které děti naučí a zdokonalí v základních pohybových činnostech. I když na druhou stranu je zároveň trochu smutné, že k tomu, aby si děti ve volném čase zahrály vybíjenou nebo se naučily kotrmelec, musí navštěvovat speciální kroužek.

Dobu nezměníme. Můžeme se ale snažit podporovat a motivovat děti k pohybu. Jsem zastánkyně pohybových kroužků, kde je pohyb pro děti zábavou a radostí, a které respektují individuální schopnosti každého dítěte. Dril, vyvolávání nezdravé soutěživosti mezi dětmi a řev instruktora je naopak cestou, jak dětem pohyb znechutit. Pro zdravý tělesný vývoj dítěte je také vhodné kombinovat více druhů pohybových aktivit, než jen specializace na jeden sport a vybrat takové, kterou budou dítě bavit.

Proto je třeba, aby byla nabídka sportovních a pohybových aktivit ve městě pestrá a sportovní organizace, volnočasové spolky a veřejná sportoviště byly podporovány, což je také jeden z bodů programu Pirátské strany.

Ráda bych si dovolila i jednu osobní poznámku k zamyšlení týkající se dětských hřišť. Samozřejmě je nutné, aby nebyly nebezpečné, byly čisté, hrací prvky udržované a funkční, ale nejsou ty certifikované hřiště už tak moc „bezpečné“, že vlastně děti ani moc nebaví a nerozvíjí? Usuzuji z toho, že při procházce parkem vidím workoutová hřiště mnohdy obsypaná místo posilujícími cvičenci dětmi, nadšeně lezoucími a ručkujícími po „průlezkách“ podobným těm z našeho dětství.

Podpora k pohybu je ovšem třeba také ze strany samotných rodičů a od mala. I chůze jako jeden z nejzdravějších a nejpřirozenějších pohybů se počítá. A pokud to bude procházka v lese, body navíc. Těžko totiž říct, jestli si pak nesportující děti, najdou ještě někdy v budoucnu cestu k pohybu, anebo tu za pár let budou třicátníci a čtyřicátníci pravidelně užívající prášky proti bolesti, místo aby si šli zacvičit. Už několik let sleduji na svých cvičebních a tanečních lekcích minimální účast věkové skupiny 15 – 25 let. Naopak nejvíce se hýbou ti, kteří na to byli zvyklí od dětství a zažili doby lítání venku a stojek na trávníku.

Snažme se tedy, aby se nenaplnily pesimistické vize o společnosti, kde se sice lidé dožívají čím dál vyššího věku, ale ne ve zdraví.

Proto „Sportu a pohybu ZDAR“ (a ne zmar)!






Nejkrásnější Město Kadaň

Hana Vodrážková...


Kadaň je opravdu pěkné město. Turisti pějí chválu ve všech návštěvních knihách a "městská" media jí šíří dále. Město se často umísťuje vysoko v různých žebříčcích, díky výborné péči o městskou zeleň, obnovu a správu památek či údržbu a renovaci komunikací...

Pak možná v samé té chvále zaniká informace, že je například na posledním místě v regionu v hodnocení měst vhodných k podnikání. A to jsou ti lidé, občané, drobní živnostníci, kteří zde žijí a snaží se přispět k místnímu koloritu a ekonomice. Na rozdíl např. od větších stavebních firem, které tu staví a opravují co se dá, ale firemní sídla mají radši nejlépe v Praze - pročpak asi? A proč jsou tedy Městem podporované? Také na rozdíl od velkých výrobců v okolních průmyslových zónách, kteří dávali práci místním lidem, ale hodně už jich zjistilo, že "robota" u linek bez trocha lidského přístupu za ty "velké" peníze nestojí. Procento kadaňáků tedy klesá úměrně „pololegálním“ nájezdům východních a asijských cizinců přes pracovní agentury - trend poslední doby (nemluvě o pracovních podmínkách těchto „novodobých otroků“ - více třeba příště).

Nic proti multikultuře (ba naopak) - té se naštěstí v Kadani celkem dařilo i dříve, ale vysvětlujte matce dvou malých dětí, která bydlí v paneláku naproti bytu "pronajatému" skupince mladíků např. z Bangladéše, že množství lidí v bytě, rozličné pachy a hlučné zvuky co se linou zevnitř jsou prostě jen ty multikulturní rozdíly. Díky významné romské komunitě jsou místní občané již celkem zvyklí, ale pokračování hudrání v hospodách nebo na dětských hřištích na poskytovanou péči a "výhody" pro ty nepřizpůsobivé může pokračovat. Trend zániku malých obchůdků je již delší dobu vidět i na tom našem krásném náměstí, které za chvíli možná budou okoukávat turisti už jen jako "mrtvé" město, případně uměle „oživované“ městskými akcemi.

V anketě Ministerstva vnitra "přívětivý úřad" Kadaň také nikdy nezabodovala. No nedá se být nejlepší ve všem, to je jasné, ale možná už je na čase se více starat také o lidi. Námitka - lidi se přece musí ozvat, že něco potřebují, je správná, ale bohužel každý nemá tu sílu jít a zeptat se přímo osobně nebo napsat - zjistí-li komu a kam. Anebo se může jít posadit na jednání místního zastupitelstva, vejde -li se - do sice pěkné historické, ale kapacitně nedostačující a "historicky" nevhodně vybavené "velké" zasedací místnosti - o tlačítkovém jmenném hlasování si nechte zdát a při sledování šíbování promítané prezentace na boční zdi budete mít v lepším případě jen natažený krk. Když náhodou čas na zastupitelstvo v 15 hodin nemáte, protože jste třeba podnikatel nebo matka s malými dětmi, tak máte smůlu. "Žádný videozáznam se nedělá, protože ho zákon nenařizuje" - citace jedné radní a "nějaký zvukový záznam se dělá, ale je neveřejný a jde do nějakého archivu" - citace druhého radního. Ale při troše zkoumání městského webu nakonec naleznete alespoň písemný zápis a třeba se v něm i vyznáte?!

Když si ale náhodou čas na zastupitelstvo uděláte a uvolní vám i jednu židli k sezení, tak uvidíte jak se dá efektivně zvládnout 23 bodů za 53 minut s jednotným hlasováním a tak rychlým promítáním jednotlivých bodů, že ani nestíháte zareagovat a zeptat se na tu svou případnou otázku. Jak vzácná souhra. No po 12 letech vlády dvou stran je přece jen partnerství už ustálené. Otázkou je, je-li to v politickém životě a spravování veřejných prostředků dobře? Jasně, Město přece nezmůže všechno (naštěstí!) - vždyť jsou to jen 3 desítky zastupitelů! Ale možná by se i ostatní kromě starosty mohli více zajímat a více otevřít veřejnosti, ptát se na názory a mít na to vyčleněná místa a časy a používat moderní nástroje (a tím rozhodně není míněn facebook). Aby ti občané měli pocit, že je to jejich Město a především jejich volení zástupci pro to, co je zajímá a kam chtějí jít.

V návaznosti na program Pirátské strany a v souladu s naším mottem "transparentnost, svoboda a demokracie" je naším cílem úřad více zpřístupnit a zmodernizovat, více zapojit občany do rozhodování a přizvat mladé - protože ti jsou našimi pokračovateli a jejich hlas (často velmi odlišný, nezatížený minulostí, konvencemi a konexemi) by měl být slyšet. A především pak důsledně dbát na efektivitu nakládání s veřejnými prostředky a omezit cenzuru, resp. „jednostrannost“ místních medií.